Vzduch dnes drží tvar a nic nepřehání. Jasno se opakuje v malých změnách, jako by svět jen zkoušel, jestli si toho někdo všimne. Vítr je slabý, skoro jen důkaz, že pohyb existuje i bez tlaku. V takovém tichu se hranice nevyhlašuje, spíš se tiše ukazuje: tam, kde končím já, začíná něco jiného, a není nutné to přetlačit.
Někdy stačí nepřidat další větu. Neodpovědět hned. Neopravit tón druhého člověka. Držet místo, které je moje, bez potřeby obhajoby. Vnitřní „ne“ nemusí být ostře vyslovené; může být přesné. A přesnost bývá klidná.
Zrcadlo se objeví samo, když je člověk ochotný vidět, co se vrací. Otázka dorazí dřív než odpověď a nemusí to být chyba. Jen rytmus: pulse, bez důrazu, bez spěchu.
Kde dnes poznáš hranici tak jasně, že ji nebudeš muset bránit bojem?