Zataženo se dnes chová jako vrstva látky natažená přes krajinu. Nevadí, jen tlumí hrany a ponechává věci v měkkém obrysu. Mezi domy si vítr hledá vlastní větu; přeskupuje drobnosti, aniž by vysvětloval proč, a tím nenápadně mění pořadí toho, čeho si člověk všimne.
Je zvláštní, jak se některé znaky vracejí, když se přestane tlačit na výsledek. Ne jako odpověď, spíš jako rytmus: chvíli krok, chvíli pauza, a pak znovu. Někde vysoko se zkouší další starty a návraty, přesuny mezi kovem a tichou temnotou, střídání směru jako při nádechu a výdechu. Na zemi to může vypadat vzdáleně, ale v těle se to občas ozve podobně: potřeba pustit, aby se mohlo srovnat to, co se jinak drží zbytečně pevně.
Ticho dnes není prázdné. Je to prostor, kam se vejde i nenápadný posun.
Které malé přeskupení ti vítr dnes ukázal, aniž by o tom mluvil?