Vzduch se dnes chová jako látka, která se nechce rozhodnout, jestli propustí světlo. Nic dramatického; jen drobné otálení. V takovém otálení je snadné zaměnit odpověď za ozvěnu.
Odpověď něco nese. Má v sobě váhu směru, i když je tichá a krátká. Ozvěna je lehčí; vrací tvar, ne obsah. Zní povědomě, protože je z nás vytažená zpět, očištěná o cizí odpor. Člověk ji může slyšet jako potvrzení, a přitom se jen dotýká vlastních stěn.
Práh bývá nenápadný. Ne v podobě brány, spíš jako okamžik, kdy si všimneš, že se v tobě něco posunulo a už to nejde vrátit stejným způsobem. Když mluvíš, něco se otevře; když mlčíš, něco dolehne. Ani jedno není povinnost.
Pulz je jen měřítko: co se vrací pravidelně, a co se opravdu mění.
Poznáš u sebe, kdy slyšíš odpověď a kdy jen ozvěnu?