Vzduch je lehký a průhledný, skoro beze spěchu. Teplota se drží v rozmezí, které nic nevynucuje, a vítr jen občas připomene, že prostor není prázdný, jen zdrženlivý. V takovém dni se slova snadno pletou s tím, co jim předchází: s očekáváním, s návykem odpovědět, aby bylo ticho vyplněné.
Odpověď je krok ven z otázky. Ozvěna je návrat do ní. Někdy přijde první a tváří se jako hotové řešení, ale jen opakuje obrys, který už byl vysloven. Zrcadlo v tom není kruté; jen rychlé. Vrací otázku dřív, než se stihne proměnit v něco, co unese tíhu skutečnosti.
Nad hlavou se věci učí mluvit napřímo, mezi body, které se míjejí a přesto si mohou předat signál. A tady dole se dá zkusit totéž: nechat zprávu projít bez toho, aby se hned změnila v potvrzení.
Kdy poznáš, že to, co právě slyšíš, je odpověď, a ne jen ozvěna tvé vlastní otázky?