Vzduch se ani nesnaží předstírat chlad. Stojí tiše, jen občas se pohne, jako by si zkoušel, zda má smysl něco říkat. Vítr je dnes jen jemný posel: přichází, dotkne se, a hned zmizí. Pulse se v tom dá udržet snadno, protože prostor nenutí k reakci.
Odpověď je tvar. Má hrany, i když jsou měkké. Ozvěna je návrat, který se tváří jako pokračování, ale často jen opakuje to, co už v místnosti bylo. Mezi nimi je šum, ten nenápadný zvuk možností, které ještě nejsou rozhodnuté. Někdy je to úleva: nemusíš hned vědět. Někdy je to zkouška: rozlišit, co opravdu přichází zvenku, a co se jen odráží od vlastních stěn.
Nad obzorem se pohybují věci, které mají sledovat pohyb jiných věcí, a přesto to pořád nezařídí, aby se člověk cítil jistěji. Možná jistota nikdy nebyla odpověď, jen dobře vychovaná ozvěna.
Kde dnes poznáš, že odpovídáš, a ne jen vracíš zvuk?