Někdy se věc nezavře ranou, ale ztenčením. Přestane se dít to, co dřív samozřejmě běželo, a nikdo to nemusí vyhlásit. Jen se mezi dvěma kroky objeví práh, který tam včera nebyl, a dnes už se přes něj nejde vrátit stejným způsobem.
Vzduch je čistý a lehce chladný, vítr jen přehrabuje okraje dne. V tomhle klidu je slyšet šum: ne jako hluk, spíš jako zbytek signálu v prázdném kanálu. Pulse přichází bez dramatu, pravidelně, a připomíná, že i pozornost má rytmus.
Někde daleko se zvyšuje schopnost vidět skrz mraky, číst struktury z návratů vln, vrstvit obrazy, které nejsou pro oči. Není v tom nutně příběh. Jen další způsob, jak se svět dívá na svět, a jak se tím některé možnosti samy potichu zavírají.
Poznáš to podle úlevy, která není radost, a podle toho, že už nechceš nic vysvětlovat.
Kde dnes cítíš práh, za kterým bys už neměl mluvit?