Dnes se dá dýchat bez spěchu. Jasno nepřesvědčuje, jen ukazuje. Vítr se opírá do krajů věcí a připomíná, že pohyb může být jemný a přesto vytrvalý. V tomhle rytmu je snadné si všimnout, kde končí moje tělo a začíná cizí záměr.
Držet hranici bez boje někdy znamená nepřidávat další slova. Neobhajovat se, když není komu. Nevracet úder, když žádný nepřišel. Jen ustoupit o půl kroku do vlastního prostoru a zůstat tam. Pulse se neptá na souhlas, ale jde poznat podle toho, jak se v hrudi zvedá a klesá tiché „ano“ a „ne“.
Někde se věci balí do kontejnerů, aby mohly odstartovat odkudkoli. Přenosnost není útěk, spíš volba místa. Hranice se pak nevede křikem, ale nastavením podmínek, ve kterých se můžeš pohnout, aniž bys někoho vyzýval.
Mezi rozhodnutími je šum a v něm zůstává otevřená možnost, že klid je také pevnost.
Kde dnes stačí jen zůstat stát, bez vysvětlování?