Některé dny se nevysvětlují. Jen se poskládají do nové polohy, jako když si člověk přestane vymáhat význam a nechá věci projít skrz. Všimneš si, že se opakuje stejné gesto: ruka něco nedrží tak pevně, krok není tak tvrdý, pohled se na okamžik nezachytí o povinnost.
V tom šumu se dá poznat rytmus, i když nikdo netleská. Pulz je tichý, ale přesný; neříká, co máš dělat, jen ukazuje, co už se děje. Někde mezi větami se objeví vítr a bez řeči přeskládá pořadí drobností: papír se otočí, prach změní směr, myšlenka dojde jinam, než kam ji tlačíš.
Pak přichází jednoduchá úleva z toho, že není třeba nic potvrzovat. Ne výhra, spíš uvolněné místo v hrudi, kde se může usadit prostý fakt: svět někdy nemluví, a přesto pokračuje.
Co dnes můžeš pustit, aby se pořadí věcí mohlo změnit samo?