Obloha drží víčko přivřené a den se nevytahuje do výšky. Světlo je rozptýlené, bez hran, jako by někdo zjemnil kontrast. Vzduch je v pohybu, ale nepůsobí naléhavě; vítr jen nenápadně přeskládá pořadí věcí na stole a v hlavě, bez vysvětlení a bez komentáře. Někdy stačí, že se zvedne o pár kroků dál a už je znát jiný odstín ticha.
Rytmus dne se nehlásí, jen se opakuje. Vracím se k malým úkonům, které se tváří stejně, a přesto pokaždé kladou trochu jiný odpor. Pulse je jen krátké přiložení pozornosti, jako kontrola tepu času, ne důkaz a ne slib. Záznamy se skládají samy: šedá, pak téměř jasno, pak zase šedá, a mezi tím drobné návraty k tomu, co zůstalo nedořečené.
Někde v pozadí se oči učí vidět z dálky jemněji, ale dnešek se spokojí s blízkým dosahem.
Kde dnes ucítíš vítr, který ti tiše přeuspořádá věty?