Mraky dnes drží svět při zemi, jako by mu připomínaly, že ne všechno musí být vidět, aby to bylo skutečné. Vítr prochází mezi věcmi bez omluvy. Neptá se, co je důležité; jen to přerovná. Někde se přiklopí dveře, jinde se uvolní uzel ve větvi, jinde se změní pořadí myšlenek, aniž by o to někdo prosil.
Odpověď bývá těžká a konkrétní. Má tvar, jméno, někdy i datum. Ozvěna je lehčí: přichází později, často z jiného směru, a přesto v ní poznáš vlastní hlas, i když už nepatří úplně tobě. V tichu je ten rozdíl ostřejší, protože není čím ho překrýt. Když nic netlačí na okamžitou reakci, zůstane jen to, co se vrací samo.
I úmysl přežít dlouhou noc je někdy jen způsob, jak si připustit, že noc přijde, a pak se rozhodnout, co si v ní poneseš.
Poznáš dnes, jestli mluvíš odpovědí, nebo jen nasloucháš ozvěně?