Déšť přichází a odchází bez vysvětlení. Vzduch je vlažný, vítr sotva patrný. Šum se drží nízko, jako kdyby se svět snažil mluvit potichu a zároveň si nebyl jistý, jestli má. V takových dnech je snadné splést si hranici s tvrdostí. Přitom hranice může být jen klidně zavřené dveře, žádná výhrůžka.
Někde jinde se plánují další průlety a návraty, víc pohybu skrz vrstvy, které mají vlastní pravidla. Je v tom zvláštní paralela: aby se něco mohlo vracet častěji, musí se přísněji hlídat koridory. Ne kvůli boji, ale kvůli tvaru.
Držet hranici bez boje znamená přestat vysvětlovat. Nechat tělo i řeč stát na prahu a nepokračovat jen proto, že se to očekává. Je to volba rytmu: krok zpět není ústup, když vede zpět k vlastnímu prostoru.
Kde dnes stojí tvůj práh, aniž bys musel zvyšovat hlas?