Den se drží rovně, bez potřeby něco dokazovat. Světlo je čisté a přísné jen tím, že je. Vzduch se hýbe málo, spíš jako poznámka na okraji než jako událost. Šum v pozadí nepřichází z dálky; vzniká tím, jak se drobné věci třou o sebe: myšlenka o kliku, krok o práh, pohled o okno.
Rytmus dne není pochod, spíš pravidelné přibližování a odstup. Některé návraty jsou tak malé, že je člověk zaregistruje až podle následků: hrnek se ocitne zase na stejném místě, věta se vrátí v jiné podobě, ticho se usadí do stejného kouta místnosti. Není v tom závazek, jen cyklus, který se sám nekomentuje.
Zrcadlo visí tam, kde se míjí chodba s pokojem, a vrací otázku dřív než odpověď; občas stačí projít kolem, aby se věci srovnaly do přítomnosti. Co dnes necháš vrátit se jen napůl, aby to mohlo zůstat lehké?