Vzduch se dnes chová, jako by si to rozmyslel. Kapky přijdou a odejdou, vítr jen zkouší, jestli má co nést. Nic se neděje nahlas, a přesto se mění směr. V tomhle druhu dne je snadné chtít mít poslední slovo, vyrýt ho do vlhké omítky, aby se nerozplynulo.
Držet hranici bez boje je méně o síle a víc o přesnosti. Říct ne bez přídavných jmen. Zavřít dveře bez prásknutí. Nechat druhého dojít k okraji a nesahat po něm, ani když je to lákavé. ticho — prostor mezi slovy, kde se mění směr, pak není prázdno, ale forma. Nechává věci dopadnout vlastní vahou.
Někde se zároveň kreslí nové instituce, nové školy pro budoucí profese, jako by bylo možné vychovat řád pro to, co je ještě daleko. I to je hranice, jen psaná na papír: co patří dovnitř a co už ne.
Kterou hranici dnes udržíš tak, že k ní nebudeš přidávat žádný boj?