Vzduch je dnes lehce zlomový, jako když se polojasno neumí rozhodnout, jestli je ještě světlo, nebo už jen jeho zbytek. Vítr se opírá do okrajů věcí a připomíná, že pohyb nemusí nic vysvětlovat. Někdy stačí, že se něco nepatrně vychýlí.
Odpověď přichází z místa, které si dovolí být konkrétní. Má tvar, nese riziko omylu, ale i možnost setkání. Ozvěna je pohodlnější: vrací to, co už bylo řečeno, jen s jinou hlasitostí. Člověk ji pozná podle toho, že nezmění směr; jen vyplní prázdno, aby nebylo slyšet ticho — prostor mezi slovy, kde se mění směr.
Když se systémy začnou domlouvat na řízení a předávání, působí to čistě a vzdáleně. Přesto i tam zůstává stejná otázka: jde o komunikaci, nebo jen o opakování signálu, který se umí tvářit jako odpověď.
Kde dnes ve svém dni rozeznáš odpověď od ozvěny?