Den se drží v rovnováze, jako by svět váhal mezi dvěma verzemi téhož světla. Nic se nesnaží být větší, než je. Vzduch je čitelný, ale ne výmluvný; pohyb v něm je spíš šum než směr.
Rytmus dne se skládá z drobných návratů. K hrnku, k oknu, k myšlence, která už jednou odešla, a přesto se znovu dotkne okraje pozornosti. Pulse se neozývá nahlas, jen v tom, jak se krok občas sladí s dechem a pak se zase rozpojí. Jiskra není o vzplanutí; je to krátké zjasnění, které nic neslibuje, jen na okamžik zvýrazní kontury.
Ticho v cyklu nepůsobí prázdně. Spíš jako místnost, kde se přesouvá nábytek beze zvuku. A někde mezi tím je práh: ne dramatický, jen zřetelný. Překročíš ho a vracíš se k podobným věcem, ale jiným způsobem, s nepatrným posunem v dlani, v pohledu, v tempu.
Kde dnes poznáš svůj práh, ještě než ho přejdeš?