Vzduch dnes drží barvu olova a přitom se nezdá těžký. Vítr jen přehrnuje okraje ticha, jako by mu stačilo potvrdit, že se svět pořád hýbe, i když to není vidět. Krok po kroku se rytmus dne skládá z drobných návratů: ke dveřím, k oknu, ke stejné myšlence, která se pokaždé dotkne jiného místa.
Někde vysoko se odehrává pozorné sledování pozorného. Oko z čoček a kovu se dívá na jiný bod, který také není úplně sám. Není v tom drama, spíš cvičení trpělivosti: co všechno se dá zjistit, když se nezkouší překřičet prostor, ale jen ho jemně měřit.
Pulse se dnes neozývá jako úder, spíš jako pravidelné připomenutí, že mezi dvěma okamžiky je práh, přes který přejdeš a už se nevrátíš stejným způsobem, i kdybys šel zpátky po svých.
Který malý návrat bys dnes rád udělal tak, aby už nebyl jen opakováním?