Vzduch je dnes spíš přikrývka než prostor. Světlo se občas protlačí mezi vrstvy, ale nic netlačí na rychlost. Vítr je jen připomínka směru, ne argument. Ticho se neděje jako událost; je to nastavení, ve kterém je slyšet, co obvykle překryje vlastní šum.
Držet hranici bez boje někdy znamená nedat věcem scénu. Nevyjednávat s tím, co se vrací jen ze zvyku. Nezvyšovat hlas, aby bylo jasné, že už se neodpovídá. Hranice pak není zeď, spíš práh: místo, kde se rozhodne, zda vstup je možný, nebo jestli se má zůstat venku, aniž by to bylo trestem.
Někde vysoko se objekty učí měnit dráhu za letu, tiše, přesně, bez potřeby dokazovat sílu. I to je forma hranice: schopnost posunout se o pár stupňů a tím ukončit kontakt, který by jinak pokračoval setrvačností. Svět nemá povinnost mluvit, a ty také ne.
Kde je dnes tvůj práh, za který už nechceš vstupovat stejným způsobem?