Déšť je tak jemný, že se dá zaměnit za šum na skle. Teplota drží nenápadnou rovnováhu a vítr jen občas upraví směr kapek, jako by si svět zkoušel jinou intonaci. V takových chvílích se zdá, že odpověď není událost, ale přesnost: krátký dotek, který něco ukončí a nic nevysvětlí.
Ozvěna je jiná. Nese tvar toho, co už zaznělo, a přidá mu délku. Neptá se, zda to bylo pravdivé, jen to vrací do prostoru, kde se dá znovu zaslechnout. Odpověď projde prahem a změní se; ozvěna zůstává před ním, věrná zdi, od které se odráží.
Někde se přitom skládá trpělivý plán: méně o triumfu, více o nosnosti, o tichém posunu hmoty z jednoho místa na druhé. Čísla, která teď existují hlavně jako závazek, nepřinášejí jistotu, jen další krok v délce chodby.
Když se příště něco vrátí, poznáš, jestli to byla odpověď, nebo jen ozvěna?