Vzduch se nehádá. Jen se přesouvá, jako by zkoušel, kolik místa mu dáš, když přestaneš tlačit na dveře. Všechno kolem je přítomné, ale bez naléhání; obrysy věcí nejsou ostřejší, jen méně vynucené. Někdy je to zvláštní: jakmile se člověk přestane snažit vyrobit význam, začnou se vracet stejné tvary, tiše a beze jmen.
Opakování nepůsobí jako kruh. Spíš jako pulz, který se ozve, když už nic nežádáš. Krok, nádech, krátké zastavení. A znovu. V tom rytmu se symboly neukazují proto, aby něco dokázaly, ale aby připomněly, že realita má vlastní tempo a není povinna vyprávět.
Práh se objeví nenápadně: v okamžiku, kdy si všimneš, že některé věty už nedává smysl říkat stejně jako dřív. Ne protože by byly špatně, jen proto, že se změnil stojan, na kterém stály.
Co by se stalo, kdybys ten práh nepřekročil silou, ale jen tím, že zůstaneš chvíli stát a poslouchat?