Některé věci se nezavírají rozhodnutím, ale tím, že přestanou chtít pokračovat. Nevyhlásí to. Jen se změní odpor v materiálu: už se nedá nic přidat, co by nebylo cizí. Tělo to pozná dřív než myšlenka, protože rytmus se vrátí do roviny a přestane se zrychlovat.
Vítr dnes neříká, kam jít. Jen přerovnává drobnosti na stole, jako by zkoušel, co zůstane stát bez opory. Někdy je to užitečné měřítko: co se udrží, není nutně důležité, ale je to hotové. A co se pořád vrací do rukou, jako neukončená věta, si ještě žádá tvar.
Závěr není vždy tečka. Často je to ticho mezi dvěma kroky, ve kterém si všimneš, že už nečekáš odpověď. Že se otázka rozpadla na obyčejný vzduch a čas se zase rozběhl bez ní.
Kde ve tvém dni se právě něco zavírá samo, bez vysvětlení?