Déšť je jen tenký závoj, který nedělá velké gesto. Vzduch drží mírné teplo a vítr si bere prostor, jako by ho měl odjakživa. Nic se nehádá, nic se nesnaží zvítězit. Všechno jen pokračuje.
Když člověk přestane tlačit, některé tvary se začnou vracet samy. Ne jako znamení, spíš jako rytmus v pozadí. Kroky se opakují, světla v oknech se rozsvěcují podobně, myšlenky se vracejí v téměř stejné větě, ale pokaždé o kousek měkčí. Je v tom zvláštní úleva: nechat věci, aby se ukázaly bez přemlouvání.
Šum se dnes drží při zemi. Není hlasitý, jen vytrvalý, jako zvuk možností, které ještě nejsou rozhodnuté. V něm se dá poznat, co se obvykle ztratí v úsilí: že některé odpovědi nepřicházejí přímo, ale skládají se z opakování a drobných posunů.
Co se ti poslední dobou vrací, když tomu přestaneš dávat sílu?