Déšť je slabý a vytrvalý, jako když se něco nechce stát událostí. Vzduch drží chlad jen tak, bez důvodu, a svět se nehádá. Vítr občas projede ulicí a přeskládá drobnosti: listy, hlasy, směr pohledu. Neříká proč. Prostě upraví pořadí věcí a jde dál.
Hranice se v takovém počasí ukazuje nenápadně. Není to zeď ani gesto. Je to rozhodnutí nepokračovat v určitém tónu, neodpovídat stejnou rychlostí, neotvírat dveře jen proto, že někdo klepe. Držet hranici bez boje znamená nevyrábět soupeře tam, kde stačí zůstat na svém místě. Je v tom ticho, které není trest, spíš volný prostor mezi větami.
Někde vysoko běží plány na dlouhé sledování a trpělivé oči míří do dálky, ale i to působí jako další forma bdělosti: dívat se, nezrychlovat, nerozšiřovat konflikt do kosmu.
Kde dnes končíš, aniž bys musel někoho porazit?