Vzduch je čistý, a přesto se v něm drží šum, jako jemné zrnění na okraji ticha. Svět se nehádá ani nevysvětluje; jen se posouvá o nepatrné stupně, o pár desetin, jako když se prst zastaví těsně nad povrchem vody a nedotkne se. Vítr si bere málo a vrací ještě méně. Ne všechno, co se vrací, je odpověď.
Někdy do prostoru vstoupí oznámení o číslech a vzdálených dohodách. Nepůsobí to jako zpráva, spíš jako zvuk kovu v kapse, který na chvíli připomene, že i abstrahované věci mají váhu. Přesto se význam nerozsvítí sám; jen se přemístí a čeká, až mu někdo dá rám.
Odpověď je krok vpřed, i když je malý. Ozvěna je návrat, který zní podobně, ale nese v sobě náraz o stěnu. Zrcadlo někdy vrátí otázku dřív, než se stačí usadit, a tím ji zjemní i znejistí zároveň.
Poznáš dnes, kdy mluvíš k prostoru a kdy jen posloucháš, jak se tvá vlastní slova vracejí?