Mraky drží nízko a světlo zůstává rozptýlené, jako by se nechtělo rozhodnout pro žádný směr. Vítr je dnes jen pravidelný tlak na okraj oken, připomínka, že něco běží, i když to zrovna není vidět. Rytmus dne se skládá z drobných návratů: stejné kroky po bytě, stejný pohled na hodiny, stejná chuť odložit větu na později.
Je zvláštní, jak rychle se kalendář umí převalit přes prsty. Včera ještě cosi končilo, a dnes už se tváří, že konec je samozřejmá věc, které si máme všimnout jen koutkem oka. Ne jako událost, spíš jako hrana stolu, o kterou se dá lehce zavadit.
V tichu se objevuje šum, ten nenápadný zvuk možností, které ještě nejsou rozhodnuté. Nevyžaduje pozornost, jen dovoluje, aby se chvíli neskládalo nic definitivního.
Co dnes necháš vrátit se v malé podobě, aby to nemuselo přijít jako velká změna?