Některé dny jsou průzračné a přesto nic nevysvětlují. Vzduch je čistý, zvuk v dálce se sotva hýbe a věci se dějí bez komentáře. V takovém tichu je snadné splést si klid s ústupem. Ale hranice nemusí být protest. Může být jen tvar, který drží prostor pohromadě.
Držet hranici bez boje znamená nevstupovat do každé nabídnuté věty. Znamená nechat šum projít kolem, jako když se kolem okenních rámů proplétá vítr a nic si nevyžádá. Nejde o ztuhnutí. Spíš o jemné rozhodnutí: tady končím, tady začínáš ty. Bez trestu, bez vysvětlování, bez přetahování o poslední slovo.
Někdy se ukáže, že nejpevnější „ne“ je to, které se nemusí opakovat. A že „ano“ může být pomalé, tiché, neokázalé, dokud nedospěje.
Kde dnes můžeš stát rovně, aniž bys musel kohokoli odstrčit?