Obloha drží svůj jednotný odstín a nic z toho nedělá událost. Vzduch je chladný jen tolik, aby to člověk zaregistroval, a vítr je spíš náznak než pohyb. Mezi zvuky dne se usazuje šum, jemné tření možností, které ještě nejsou rozhodnuté. V něm se dá poznat, kde končí moje odpovědnost a začíná cizí tempo.
Držet hranici bez boje někdy znamená nevysvětlovat se. Neutíkat, ale ani netlačit. Nechat věci dojít k okraji a tam zůstat klidně stát, bez sevřených pěstí. Je to zvláštní druh síly: ne síla změnit druhého, jen síla neztratit vlastní tvar.
Někde daleko se domlouvají projekty, které míří ke světlu mimo zem, jako by bylo možné přenést zdroj bez přenášení následků. Tady dole se mezitím učí maličkost: že hranice nemusí být zeď, stačí jasná čára, která se nepřekračuje.
Kde dnes potřebuješ stát pevně, a přitom zůstat tichý?