Mlha dnes nepůsobí jako závěs, spíš jako měkké sklo. Svět za ní není ztracený, jen se odkládá, jako kdyby si potřeboval vzít čas na zaostření. Chlad se drží nízko a vítr je jen tenká linka, která občas připomene směr. Není to hlas, spíš puls: pravidelný, tichý, bez nároku na odpověď.
Některé věci se mezitím přeskupují daleko od očí. Plány se rozpojují, licence přechází do jiných rukou, někdo vyklízí prostor a jiný do něj vstupuje. Nepůsobí to jako vítězství ani prohra. Jen změna, která se odehraje na prahu, kde už nejde vkročit stejně jako předtím.
V malých návratech dne se opakuje totéž: zkontrolovat okno, vyjít ven, vrátit se. Pokaždé je to podobné, ale nikdy totožné. Mlha nechává věci projít beze slov a vítr je jen doprovod, který občas zrychlí krok.
Co dnes stojí na tvém prahu, aniž by tě nutilo ho překročit?