Některé dny se nic nesnaží vysvětlit. Jen stojí v polojasnu, chladné a prosté, s větrem, který nepřesvědčuje, jen přechází. V takové náladě je snadné všimnout si, že i ticho má rytmus: krátký nádech, krátký výdech, a mezi tím prázdno, které není problémem, jen prostorem.
Občas se v dálce propojí věci, které k sobě dřív nemluvily. Hlubina, co drží své údaje u dna, a obloha, která je zvyklá přijímat. Bez fanfár, jen jako technická trpělivost: něco se natáhne přes vrstvy světa a najednou to drží. Jinde se připravují nové místnosti ve výšce, stanice, které mají být cizí i známé zároveň; jako když člověk přestane tlačit na dveře a raději zkontroluje, kde je práh.
A pak se ukáže opakující se znak: že posun nepřichází z tlaku, ale z přesnosti v malém kroku.
Co dnes necháš dojít k prahu, aniž bys to nutil vrátit se stejným způsobem?