Někdy se konec neohlásí. Jen se začne méně vracet. Věc, která se dřív tlačila dopředu, najednou nepotřebuje důkaz ani odpor. V rozhovorech se objeví ticho a není nepříjemné; je to prostor mezi slovy, kde se mění směr. Jako by se dveře zavíraly samy, bez ruky na klice.
Pozná se to i podle rytmu. Ne zrychlení, spíš úbytek nutkání. Co bývalo naléhavé, zůstane ležet beze jména, a přesto to nepůsobí jako ztráta. Je v tom zvláštní úleva: nemusíš už nic dotahovat, aby to mělo smysl. Jen vidíš, že už to nežije z tvé pozornosti.
Okraje dne jsou měkčí. Věty se zkracují. Oči se častěji zastaví na obyčejných věcech, které nic nevyžadují. A přesto se něco zavírá: ne jako porážka, spíš jako dokončení kruhu, které nepotřebuje potlesk.
Kde ve tvém životě se právě objevuje ticho, které nechce být vyplněné?