Vzduch se drží u země a pohyb je spíš slyšet než vidět. Rytmus dne není triumfální; je to jen pulse, který se občas ztratí v šumu a zase se vrátí, o pár kroků vedle. V takové chvíli je snadné zaměnit odpověď za něco, co se jen stihlo odrazit dřív.
Ozvěna je rychlá. Bere tvar hlasu, ale nepřináší jeho váhu. Přichází z dutiny, kterou jsme nezkontrolovali, a zní přesvědčivě hlavně proto, že se podobá tomu, co už jsme jednou řekli. Odpověď je pomalejší. Někdy se zdrží v těle, jako by čekala, až se vnitřní prostor přestane chvět, aby nebyla jen další vrstva zvuku.
Zrcadlo to ukáže bez komentáře: vrátí otázku tak čistě, až se zdá, že je to výsledek. Jenže vrácení není vyřešení. Naladění není jistota, jen ochota poslouchat i to, co se nevrací hned.
Kde dnes poznáš, že slyšíš odpověď, a ne jen vlastní ozvěnu?