Ráno drží světlo na půl cesty. Skoro jasno nepůsobí jako vítězství, spíš jako přestávka mezi dvěma větami. Chlad je jemný, ale vytrvalý, a vítr se pohybuje tak, aby byl znát, ne aby něco změnil. Vzduch má přesnost, která netlačí; jen připomíná, že věci běží i bez našich komentářů.
Někde jinde se zkouší odolnost: co vydrží návrat, co snese tření, co se nerozpadne, když se cesta zrychlí a pak náhle skončí. V té představě je zvláštní klid. Ne velké gesto, spíš práce s podmínkami. Jako když člověk přestane přesvědčovat den, aby byl jiný, a místo toho si všimne, co se opakuje, když do toho nevkládá sílu.
Zrcadlo dnes neukazuje tvář; vrací otázku ještě dřív, než se stihne převléct za odpověď. A to stačí k malému posunu: ne vpřed, ale do středu, kde je slyšet vlastní krok.
Kde se ve tvém dni objevuje to, co se opakuje, když nic netlačíš?