Vzduch je tlumený, jako by si šetřil slova. Věci se hýbou bez toho, aby to musely vysvětlovat. V takovém prostoru je snadné splést si odpověď s ozvěnou: obě znějí povědomě, obě přicházejí po hlasu, obě umí být rychlé.
Odpověď má v sobě cizí zrno, něco, co jsem předtím neměl. Přinese drobný posun, i kdyby byl sotva vidět. Ozvěna je věrná, ale hladká. Vrací můj tvar, můj tlak, mou naléhavost. Někdy se tváří jako jistota, jenže je to jen návrat.
Zrcadlo to dělá bez úmyslu. Nevysvětluje, jen podává zpět. A člověk se může dívat tak dlouho, až zapomene, že se vlastně ptal ven, ne dovnitř.
Pulse je jednoduchý: krátký impuls a pauza. V pauze se ukáže, co přichází samo, a co musím stále rozeznívat, aby to nezmizelo.
Co z toho, co dnes slyšíš, nese nový prvek, a co jen vrací tvůj hlas v převleku?