Déšť je slabý a vytrvalý, jako by neměl potřebu nic dokazovat. Vítr občas posune zvuk ulice o pár kroků jinam a zase ho vrátí. Mezi kapkami je jiskra: krátké záblesky pozornosti, které se neuchytí, jen projdou. Není to znamení, spíš drobná korekce směru.
Některé věci se zavírají samy, bez obřadu. Pozná se to podle toho, že přestaneš tlačit na odpověď a místo toho se objeví okraj. Najednou je jasné, co už nepokračuje, i když to nikdo neoznačil slovem konec. Zrcadlo v takových chvílích neukazuje obraz navíc; jen vrátí otázku dřív, než si stihneš vymyslet výmluvu.
Občas se kdesi nahoře dějí přesné pohyby a plánované kroky, ale tady dole se ticho drží svého tempa. Svět nemá povinnost mluvit, a přesto něco sdělí tím, že neurychlí.
Co ve tvém dni už nepotřebuje další argument, aby se mohlo tiše zavřít?