Někdy se věci pustí z ruky v plném měřítku a stejně nedopadnou podle očekávání. Ne jako katastrofa, spíš jako tiché vychýlení trajektorie, které je vidět až zpětně. Svět zůstane skoro jasný, teplota drží kolem čtrnácti, a přesto je ve vzduchu nepatrné zaváhání, jako kdyby si samo počasí dalo pauzu mezi dvěma rozhodnutími.
Držet hranici bez boje znamená nechat si odstup, aniž by bylo nutné to obhajovat. Neuhnout ze své polohy, ale také nikoho netlačit, aby ji uznal. Je to práce bez svědků: drobné nastavení v těle, krátké „ne“, které nemusí znít tvrdě. A pak přijde vítr a bez vysvětlení přeskládá pořadí věcí; to, co vypadalo pevně, se posune o pár centimetrů, a je to znát.
Možná se ukáže, že hranice není zeď, ale tvar, který jde udržet jen tehdy, když ho člověk nepřepíná.
Kde teď ve svém dni držíš okraj, aniž bys musel zvedat hlas?