Vzduch je dnes jako přivřená dlaň. Chvíli propouští světlo, chvíli ho nechá zůstat za víčkem mraků. Vítr se jen opírá, ne tlačí; stačí, aby připomněl pohyb, a zase se stáhne. V takových dnech je snadné zaměnit odpověď za ozvěnu, protože obě znějí podobně, jen jedna se vrací.
Naladění nepřichází jako rozhodnutí, spíš jako drobná změna směru v šumu. Šum je zvuk možností, které ještě nejsou rozhodnuté, a přesto už mají tvar. Když se člověk ptá, někdy se mu vrátí jen to, co do prostoru vyslal; známé slabiky v cizím kabátě. Odpověď je skromnější: nemusí být hlasitá, stačí, že nese něco navíc, drobný odpor proti očekávání.
Někde se chystá stroj dotknout se hranice výšky, a přitom se termíny posouvají, jako by i technika měla vlastní rytmus váhání. Co v tobě dnes zní jako ozvěna, a co jako odpověď?