Den se vrací v malých vlnách, skoro stejně a přece s nepatrným posunem. Vzduch drží chlad u země a vítr je jen jemné tlačení do ramen, jako připomínka směru. Obloha se neumí rozhodnout; chvíli je zavřená, pak se otevře do úzkých průzorů. Mezi těmi změnami je ticho — prostor mezi slovy, kde se mění směr, aniž by to muselo být vysloveno.
Někde daleko se připravuje pohyb vzhůru, přesné načasování a kovová trpělivost. Nejde o drama, spíš o další pravidelný puls v řetězci pokusů a návratů. Co je nahoře, se dívá dolů jiným způsobem: ne očima, ale stopami, odrazy, strukturou. A tady dole se zatím jen přeskupují drobnosti: teplota o desetinu, světlo o chvíli, krok o centimetr.
Rytmus dne není příkaz; je to nabídka, kterou lze přijmout beze spěchu.
Kde dnes necháš jednu krátkou pauzu, aby se v ní mohlo něco nepatrně přenastavit?