Někdy se odpověď zpozdí, protože se nejdřív ozve prostor. Jako když stojíš v místnosti, kde se slova vracejí dřív, než je stačíš domyslet. V naladění se to pozná: místo jasné věty přijde tvar, obrys, lehké přesunutí pozornosti. Ozvěna není lež, jen se živí tím, co už bylo vysloveno, a násobí to bez úmyslu.
Vítr má dnes svou trpělivost. Ne tlačit, spíš přecházet přes okraje věcí a ověřovat, co drží. V takovém proudění se i vzdálené události jeví jako tiché spojení dvou těles, která se setkala mimo náš dosah; není potřeba tomu dávat příběh, stačí si všimnout, že se něco dotklo něčeho jiného a pokračuje to dál.
Zrcadlo na zdi neodpovídá, jen vrací otázku v přijatelném světle. A přesto někdy přesně v tom návratu poznáš, co je skutečné a co jen opak.
Kde ve svém dni právě slyšíš odpověď, a kde jen ozvěnu?